Eva Moudry, R.I.P.

The following was John Hasek's contribution at Eva Moudry's memorial service in September 1989.

Máma

Freedom was her guiding light.

Though she would not and could not fight, she bowed to no man, woman or belief.

While this was part curse to her alive,

Its gift is pure to us, - the survivors

Waiting our turn for transport to the camps,

She risked her life, and ours,

One child pramborne, one by the hand,

To tour forbidden parks and riverbanks;

The star marked Jude, covered by her bag.

When the same gangsters, under a different name

Again put out the light,

She fled, far from our father and her Prague,

Trading her family, and wealth, and friends.

For three small boys and unbound hope,

Of late the enemy was within.

Her body was her prison,

But courage and that indomitable will

Fought back the pain, killed off self pity.

And kept her bright, the mind stayed free.

One dream recurring was of youth.

Soaring and dancing among the steeples and the golden roofs,

Not in the crippled, pain racked body, that's just died,

But as the most beautiful woman of that long gone, pre-war Prague.

Think her there now,

Sans pain, no limitations.

Her cherished freedom unblemished still,

And also for the first time,

She has peace.

JH, Toronto, September 1, 1989

A more conventional obituary was provided by Bedřich Procházka, and probably appeared in a newsletter of the Czech and Slovak Association of Canada in the fall of 1989.

Rozloučení s Evou

Dne 1 zaří, 1989, zemřela v Torontu po dlouhém trpělivě snášeném utrpení pani Eva Moudrá. Před jenadvaceti letz, v září 1968, přistálo na toronském letišti letadlo Air Canada s první skupinou československých emigrantů kteří utíkali před bratrskou pomoci sovětských tanků. Těch posrpnových pak velem přibývalo, do konce roku už jich bylo mnoho tisíc.

Pani Eva, která opustila svou rodnou Prahu už v roce 1948, věděla z vlastní skušenosti co emigrace pro každého znamená, a proto se ihned obětavě pustila do práce. Spolu s ostatnímy členkami torontského Dámského oboru v čele tehdejší předsedkyní zesnulou Ruth Petříčkovou, organizovala pro nové emigranty pomoc, starala se o jejích ubytovaní, ošacení, styk z Manpowerem, zapojení do zamněstnání, jazykové kurzy. Byla neúnavná, vždy ochotná poradit, nakrmit, i pozvednout morálku, a všicni kdo jí poznali v težkých chvílích prvních kroků v neznámé cizině, na ní vzpomínají s vděčnosti a láskou.

Rád bzch připojil pár osobních vzpomínek. Poznal jsem Evu, tehdy ještě Pollertovou, jako půvabné děvčátko neobyčejně bystré a inteligentní. Obdivoval jsem jejího strýce Emila Pollerta, vynikajícího zpěváka, člena opery Národního divadla. Byl to nezapomutelný Kecal, Paloucký, Mumla,ve Smetanových operách, i fantastický vodník v Rusalce. Eva prožívala své slunné, bezstarotné mládí v Praze. V období První republiky jsme spívali písničky Voskovce a Wericha, četli Karla Čapka, Vančuru, Nezvala, a nedovedli si představit že doba, kterou prožíváme, je jen kratičká přeztávka mezi dvěma světovými katastofami. Do našeho mládí náhle zazněl drsný surový hlas Adofa Hitlera a náš světse zhroutil. Se zanutými zuby a slzami v očich jsme viděli německou armádu, jak se valí po Václavském náměstí. Následovalo šest strašných let. Přežili jsme je a dočkali se osvobození, jen aby se nám zakrátko rozplynuly iluze návratu demokracie. Eva odchází se svou rodinou do Anglie, kde zakouší trpkost a bídu emigrace, a konečně zakotví v Kanadě, kde nalézá svého druhého manžela, zesnulého Vladimíra Moudrého, když první manželství s ing. Háskem ztroskotalo.

Eva byla neúnavný bojovník za lidská práva, oddaně a nadšeně pracovala po mnoho let pro Amnesty International a do konce svého života se ujímala všech chudáků, politických uprchlíků, zejména z Jižní Ameriky. Její obětavé srdce neznalo rozdílu barvy pleti, náboženství či kultury, každému se snažila pomoci. Světové dění naší kruté doby sledovala do posledního dechu s neutuchajícim zájmem. Ještě před několika týdny volala, aby mi předala výstřižek z časopisu Observer, kde bylo otištěno dlouhé interview s Václavem Havlem. Když jsme jí tehdy navštívili, netušili jsme, že jí vidíme naposledy.

Eva Moudrá zanechává své tři syny: Jana, Tomáše, a Michala, ale také mnoho, mnoho veřejných přátel. Všichni, kdo jsme jí poznali, nepřestáváme na ní vzpomínat jako vzácného člověka.

Bedřich Procházka

A translation of the above obituary follows.

Farewell to Eva

On the 1^st of September, 1989, Mrs. Eva Moudry died after a long period of patiently tolerated suffering. Twenty-one years ago, in September 1968, an Air Canada flight landed at Toronto Airport with the first group of Czechoslovak emigrants who were fleeing the brotherly help of Soviet tanks. Those post August folk then grew rapidly in numbers, to become many thousand by the end of the year.

Mrs. Eva, who abandoned her native Prague already in 1948, knew from her own experience what emigration represents for everyone, and therefore she immediately went to work with dedication. Together with the other members of the Toronto Czechoslovak women's group, headed by then president, the late Ruth Petříčková, she organized help for the new immigrants, taking care of housing, clothing, relations with Canada Manpower, contact with employers, and language courses. She was tireless, always willing to advise, feed, and raise morale, and all who met her during the difficult times of the first steps in a foreign country remember her with gratitude and love.

I would like to include a few personal recollections. I met Eva, then still named Pollert, as an attractive little girl, unusually bright and intelligent. I admired her uncle Emil Pollert, an outstanding singer, member of the opera at the National Theatre. He was unforgettable as Kecal, Paloucky, Mumla, in Smetana's operas, and a fantastic water sprite in Rusalka. Eva spent her sunny, untroubled yourh in Prague. In the period of the First Republic we sang the songs of Voskovec and Werich, read Karel Čapek, Vančura, Nezval, and couldn't imagine that the period we were living through is just a short interlude between two global catastrophes. Into our youth suddenly sounded the harsh, crude voice of Adolf Hitler, and our world collapsed. With clenched teeth and tears in our eyes, we watched the German army roll into Wenceslas Plaza. Six terrible years followed. We survived, and lived to see liberation, only for a brief illusion of a return to democracy. Eva leaves with her family for England, where she experiences the bitterness and misery of emigration, and eventually lands in Canada, where she finds her second husband, the late Vladimir Moudry, after her first marriage to Ing. Hasek had failed.

Eva was a relentless fighter for human rights, working devotedly and enthusiastically for Amnesty International, and to the end of her life she took up the cause of all unfortunates, the politically persecuted, especially from South America. Her selfless heart did not distinguish colour of skin, religion, or culture in trying to help everyone. She observed the world affairs of our cruel times with undiminished interest to her last breath. Just a few weeks ago she called to pass on to me a clipping from the Observer newspaper, featuring a long interview with Vaclav Havel. At that time when we visited her, we had no idea we were seeing her for the last time.

Eva Moudry leaves behind her three sons: Jan, Thomas, and Michal, but also many, many 
friends from the public at large. All of us who knew her will never stop remembering her as 
a rare individual.